Dole v chatě vládne smích a pohoda, únava ze mě pomalu padá a úplně cítím, jak mě ten ruch okolo nabíjí pozitivní energií. Po snídani chvíli necháváme čas volně plynout, ...
...potom navrhuji před obědem malou procházku do lesa. Mohli bychom jít na druhou stranu než včera, aby i ostatní poznali okolí Voděrad. Všichni souhlasí, tak pooblékáme děti,...
...postříkáme je repelentem proti klíšťatům, ze kterých mám téměř fobii a vyrážíme.
Procházka je moc hezká, zpočátku jdeme po silnici směrem na Záborčí, ale po chvíli zahneme do lesa, abychom si zkrátili cestu.
Mám přesný plán, kudy půjdeme !!! Tedy po červené směrem na Drábovnu a zhruba v polovině cesty mezi silnicí a Drábovnou to stočíme zpět k domovu.
Děti lezou do strání a na skalky tyčící se všude kolem cesty, soutěží v trefování se šiškama do stromů...
...a samozřejmě se hrabou ručkama v bílém písečku z drolících se pískovců.
Cesta příjemně ubíhá, já pořád vyhlížím odbočku ve směru naší chaty. Jdeme už přes hodinu, začíná to být podezřelé.
Odbočka pořád nikde, netuším, kde jsme, sama jsem touto cestou nikdy nešla, byť na Drábovně jsem byla asi 100x. Ale zabočit jen tak naslepo do lesa si netroufám, tak se raději držíme červené značky. Některé s dětí začínají mírně protestovat. Bolí nožičky, je žízeň, je hlad. S sebou nemáme vůbec nic, měla to být přeci krátká procházka před obědem a my už měli být aspoň půl hodinky zpátky doma a vařit oběd.
Je skoro poledne, když podle altánku na rozcestí konečně poznám, kde jsme. Skoro u Drábovny. Odbočku jsem minula, nenašla, přehlédla....nechápu to, no co se dá dělat. Teď už je nejjednodušší a nejrychlejší dokončit okruh. Dojdeme tedy až ke Drábovně, nabízím prohlídku pravěkého sídliště, kupodivu nikoho nenadchnu :-), všichni chtějí pokračovat v cestě a už být doma.
Jen Davídek by rád opět vyzvednul poklad (kešku), kterou jsme tam objevili asi před 2 měsíci na procházce s babi a dědou.
I Adámek se už od Altánku nese, zakopnul tam o kořen, při pádu si odřel tvář o kládu a už také není ve šlapací náladě. Všichni malí už se nesou. A já vyhrála tu největší hmotnost :-). Holkám s holčičkama se kupodivu šlape lehčeji, Jana si se mnou odmítá vyměnit Verunku za Adama :-), chjo.
U drábovny nás čeká prudký sráz dolů, abychom se zkratkou dostali na zpáteční cestu, stavím Adama na nohy, že tady ho raději neponesu. Davídek letí (běží) dolů první, pak se sunu já s Adámkem, za náma ostatní.
Dole na cestě už je zase hej, jen Adámek opět "nasedá". Zpíváme si do kroku, aby nám cesta lépe ubíhala, přeci jen je před náma ještě půl hodiny ostré chůze.
A s dětma to úplně ostrá chůze nebyla.
Domů jsme přišli před jednou, žádný skřítek nám v mezičase neuvařil, tak jsme daly dětem kousek suché housky a vodu na zahnání hladu a pustily se rychle do vaření.
Oběd všem moc chutnal, Iva je úžasná kuchařka, a i z mála vyčaruje dobroty.
Odpoledne bylo odpočinkové. Některé děti po obědě a výletě chvíli spaly, potom si hrály na písku i doma.
Novou věcí pro ně byla hra na slepou bábu, která je ohromně bavila a smály jsme se u toho i my dospělí. Děti si ne a ne zapamatovat tu "roztáčecí" básničku, takže měly velmi vtipné hlášky jako: "Slepá bábo kam Tě vedu"....odpověď měla znít " Do kouta", a Davídek povídá: " Do rohu" :-), a vůbec to vtipně komolily a motaly.
Večer jsme se šli ještě jednou projít vesničkou,...
...koukali na koně, ...
...čuchali ke kytičkám,..
...děti fotily maminky,...
... sledovali jsme bílé krávy, ...
A na závěr seriál, jak si 6 dětí chce pohladit jednu černou kočičku :
1.
2.
3.
Žádné komentáře:
Okomentovat