Náš cíl je poměrně daleko, víc jak dvě hodiny jízdy autem, tak hned po snídani vyrážíme, s Kotíky jsme domluveni, že se sejdeme na místě.
Cesta vnitrozemím je dlouhá, ale krásná. První dvě třetiny cesty už známe, kolem Corte dál na jihozápad, v horách odbočujeme na užší a užší silničky,...
.... až dorazíme k lyžařskému areálu Capanelle ve výšce 1670m. Odtud už musíme dál pěšky.
PArkujeme, auto vedle nás má rozbité okénko, mělo nezvanou návštěvu. No když už jsme tady, zpátky nepojedeme, snad už jsou zloději pryč.
Co nás také zarazí je, že tu ještě nejsou naši kamarádi, kteří vyjížděli před námi. Situace se záhy objasní, volá Martin, že minuli odbočku v horách a jsou na průsmyku Col du Verde asi 40 min. jízdy od nás (pěšky 4 hod. tůra). Domlouváme se, že tedy půjdou na tůru tam, a my vyrazíme k jezeru Bastani sami.
Dole Adámek opět obdivuje stádo povalujícího se skotu,..
.. vzápětí ovšem kluci spatří větší lákadlo, na trávě odstavenou rolbu.
Poté, co ji náležitě prozkoumají konečně vyrážíme vzhůru do kopce. Nejdřív jdeme na vrcholek sjezdovky , k nejvyššími sloupu lanovky,..
.. a potom už nám cestu vzhůru ukazují kamenní mužíci.
Marek nese Adu na koni, my s Davídkem šlapeme za nima. Cesta je příkrá, sem tam je nutno po čtyřech vylézt nějaké těžší místo, no Davídek krásně zvládá a opět ho to baví. Asi po hodině přicházíme na malou, nádherně zelenou louku, s potůčkem Pizzolo a úžasně měkkoučkou travičkou.
Chvilku posedíme, kluci přeskakují sem tam přes potok, hází kameny, sníme jogurty.
Poté přejdeme louku a stoupáme po horském hřbetu dál do kopce.
Zatahuje se a citelně ochlazuje. Už na sobě máme všechno oblečení,(dlouhé kalhoty, svetr a bundu), přesto je chladno, občas na nás i kápne, pršet naštěstí nezačne. Za další hodinu jsme u jezera ve výšce 2089m, skrytého na úbočí jedné ze sedmi 2-tisícovek ostrova - Monte Renoso.
Jezero je úchvatné, s tmavězelenou, ale průzračnou vodou.
Kluci si dají sušenky, hodí pár kamínků, Marek si dokonce statečně smočí nohy, a protože je zima veliká, vydáváme se záhy na zpáteční cestu. Ta je jako vždy pomalejší než ta nahoru, Davídkovi dá více námahy sešplhávat z těch obřích balvanů, ze kterých se místy skládá cesta.
Na loučce dáváme znovu odpočinek, Marek (k mé velké radosti:-) ) vyřizuje pracovní hovory, Davídek při přeskakování potoka nezvládá situaci a jednou nohou zahučí do vody. Nad hlavou nám lítají dvě bezmotorová letadla, je to nádhera.
Pomalu scházíme dolů,...
... Marek s Adámkem na ramenou získali značný náskok, no nakonec jsme všichni dole u auta.
Auto je v pořádku, ale čeká tu na nás jiná, zvířecí, návštěva. Oslíci. Adámek je nadšen, oslívi jdou s námi k autu, a jen otevřeme kufr, už strkají hlavy dovnitř, zda se tam pro ně něco nenajde. Krmíme je zbylýma sušenkama, děti i oslíci jsou nadmíru spokojení.
Pro zpáteční cestu volíme jinou trasu, z Ghissoni jedeme kaňonem neznámé říčky směrem k východnímu pobřeží. Cesta je to nádherná, pohledy dolů do kaňonu moc pěkné, vidíme i krásnou přehradu a posléze přečerpávací vodní elektrárnu. Asi po 20km se dostaneme již do úrodného "placatého" kraje kolem pobřeží plného vinic a sadů. A posléze dojedeme k moři, chtěli jsme se vykoupat, no obě děti vzadu usnuly, tak jedeme bez zastavení domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat